První doklady o výrobě damašku pocházejí již z rané doby železné, z 1. poloviny 1. tisíciletí př. Kr. Nejprve byl zřejmě vyráběn v Indii, ale výrobky z něj se rozšířily do celého tehdy známého světa a brzy začaly být napodobovány snad všemi národy, které ovládaly technologii zpracování železa.
Dnes už těžko zjistíme, kterou z několika dnes známých či alespoň tušených metod (nebo nějakou úplně jinou) byl vyráběn původní indický damašek. Je jen známo, že šlo o výrobu z jednoho kusu, nikoli tedy o použití technologie kovářského svařování. Snad šlo o způsob blízký technice výroby tzv. litého damašku, o němž bude ještě zmínka.
V průběhu napodobovacích pokusů se jako nejschůdnější metoda ukázalo několikanásobné překládání a svařování materiálu, přičemž počet vrstev exponenciálně narůstá a je dosaženo žádaných vlastností. Tento tzv. svářkový, ve skutečnosti nepravý damašek se brzy rozšířil a dodnes pod pojmem „damašková ocel“ bez bližší specifikace rozumíme právě jej.
K
rozvoji svářkové technologie přispělo i to, že tehdejší způsob výroby
oceli byl poměrně náročný a komplikovaný. Ve starých pecích nebylo možno
dosáhnout teploty, při níž železo přechází do tekutého stavu, a tak
byla výsledkem tavby železná hrouda o velmi nestejnoměrném obsahu uhlíku
(což je nejdůležitější prvek, který určuje vlastnosti oceli, prvek,
který ze železa dělá ocel) a silně znečištěná struskou. Metodou
vyčištění a zhomogenizování oceli (a tím jejího uzpůsobení k použití)
bylo opakované překovávání, vytahování a opětovné svařování do
silnějšího kusu. Navíc byla kvalitní ocel drahá, a tak se často při
výrobě nástrojů a zbraní navařovalo tvrdé ocelové ostří na levnější,
houževnatější a snáze opracovatelné jádro z měkké oceli. Od těchto
postupů byl již jen krok k výrobě svářkového damašku.
Postupem času se rozvinulo několik významných center výroby a zdokonalování damaškové oceli.
Důležitým střediskem obchodu s tímto materiálem a výrobky z něj se stal Damašek v dnešní Sýrii, podle nějž získala tato ocel svůj název. Pokračovala výroba v Indii, postupem času se rozvinula i v Indonésii, střední Asii a arabských zemích. V Evropě používali damašek v raném středověku franští, vikinští a později i španělští a němečtí mečíři. Zřejmě největšího rozvoje dosáhla technologie výroby damašku v Japonsku, kde byl používán pro výrobu samurajských mečů, známých svými vysokými kvalitami. Stejně jako celá výroba oněch zbraní byla i tato technologie japonskými mečíři dovedena k dokonalosti.
Zatímco v Asii se damašková ocel kontinuálně vyrábí dodneška, byť pochopitelně v menší míře, byla v Evropě asi od 11. stol. díky své náročnosti a neekonomičnosti za současného pokroku metalurgie její výroba omezována a opouštěna. Po rozvoji palných zbraní se začal damašek používat na jejich hlavně (ty se vyráběly navíjením ocelového pásku na trn a následným svařováním). Damaškové hlavně měly výrazně lepší vlastnosti než ty svařené jen z měkké oceli. Často se ale vyskytovaly hlavně, u nichž byla damašku navařena jen tenká vrstva na povrchu, nebo byl vzor dokonce pouze napodobován leptáním. V těchto případech šlo pochopitelně jen o dekorativní efekt a zřetelný úpadek původní technologie.
K její renesanci došlo ve 2. polovině 20. stol. zásluhou nožířů, kteří v damaškové oceli našli ideální materiál pro výrobu kvalitních sběratelských nožů. Poptávka po těchto nožích rostla, a tak jich nožíři vyráběli stále více a současně začali objevovat nové a hlavně znovuobjevovat staré řemeslné postupy. Díky tomu se nyní výroba damašku rychle rozvíjí a jeho obliba stoupá.
Čerpáno z www.knive.cz