Damašek, damask, damašková, damasková či damascenská ocel je materiál, který má nehomogenní, ale více či méně pravidelnou vnitřní strukturu, sestávající ze střídajících se vrstev nejméně dvou různých druhů oceli, popřípadě oceli a jiného kovu. Jedná se ovšem o materiál kompaktní, vrstvy jsou navzájem pevně spojeny, nejčastěji metodou tzv. kovářského svařování. Nejčastěji se dělá damašek se 100 – 500 vrstvami. Existují ovšem i damašky o milionech vrstev, zvané mikrodamašky.
Vlastnosti damašku
Nejtypičtější
vlastností damašku, nápadnou i pro laika na první pohled, je jeho
vzhled. Po vybroušení, naleptání a vyleštění povrchu totiž vynikne jeho
vnitřní vrstvená struktura (různé druhy ocelí jsou stejnou látkou
působící po stejně dlouhou dobu naleptány různě hluboko). Výsledkem je
nápadná, velmi dekorativní kresba, jejíž vzor může být rozamnitý podle
technik použitých při výrobě.Dá se ovlivnit výbrusem: v rovině kolmé na
jednotlivé vrstvy, pak vznikne paralelní, lineární či vlasový vzor.
Zprohýbáním damaškové tyčese vytvoří vzor vlnkový. Pokud je materiál
naopak vybroušen v rovině rovnoběžné s vrstvami, výsledkem je
nepravidelný „náhodný“ vzor. Skládání do paketu: kombinacemi vznikají
mozaikové vzory. Do paketu se mohou vkládat třeba řetězy nebo ocelová
lana. Vzniká kabelový vzor. Lze upravovat i torzírováním: podle podélné
osy – torzní vzory. Nebo umělým dobroušením: do damašku se vybrusí
okrouhlé jamky. Povrch se pak vyková do roviny. Přebroušením se získá
rosetový vzor.
Metody tvorby vzorů je samozřejmě možné kombinovat,
což dává neomezené množství možností. Vzor je také výrazně ovlivněn
tvarem hotového výrobku.
Mechanické vlastnosti damašku
Kromě
vysokých estetických hodnot má damašková ocel i vynikající vlastnosti
mechanické. Při správném výběru ocelí pro jeho výrobu je totiž možné
dosáhnout toho, že výsledné vlastnosti materiálu budou souhrnem dobrých
vlastností obou použitých druhů. Tak při nejčastěji používané kombinaci
jedné tvrdé vysokouhlíkové oceli a jedné houževnaté oceli nízkouhlíkové
bude výsledkem materiál odolný proti přelomení (jako měkká složka) a
současně s vysokou odolností vůči opotřebení (jako složka tvrdá). Navíc
díky vnitřní struktuře bude torzní, ohybová i rázová houževnatost tohoto
materiálu dokonce vyšší než u měkké složky (podle stejného principu,
podle kterého ocelové lano vydrží větší tah než tyč ze stejného
materiálu a o stejném průřezu) a řezivost bude ještě větší než u složky
tvrdé.
Mechanické vlastnosti damašku se vpodstatě zlepšují s
rostoucím počtem vrstev až do stadia, kdy se materiál znovu začne chovat
jako homogenní blok. Je žádoucí dosáhnout cílového počtu vrstev při co
nejmenším počtu svařování. Při vysokých teplotách během svařování
dochází totiž k okysličení a oduhličení oceli a k difuzi uhlíku mezi
jednotlivými vrstvami, což vede k homogenizaci materiálu. Abychom se
tomuto vyhnuli, zvýšíme prostě počet vrstev v paketu.
Díky této
kombinaci vysokých estetických a mechanických kvalit damašková ocel v
historii sloužila pro výrobu velmi kvalitních zbraní a dnes je s oblibou
používána jako materiál na čepele luxusních nožů, ale i na šperky a
různé ozdobné i užitkové předměty.
Kovářské svařování
Ocel má při vysokých teplotách schopnost spojovat se pod tlakem v jeden kus. Za normálních okolností tomu brání vrstva okují (oxidů železa), která se při ohřívání vytváří na povrchu. Při kovářském svařování se materiál nahřeje na teplotu, kdy už se začíná natavovat. Pozná se to podle toho, že ony okuje se roztečou a vytvoří na povrchu souvislou tekutou vrstvu, železo bíle září a srší z něj drobné jiskřičky. Rozpuštění okují napomáhají tavidla, jako je přetavený borax nebo křemičitý písek se sodou. Důležité je, aby materiál byl nahřátý dostatečně, a to rovnoměrně v celém průřezu, ale aby zase nebyl přehřátý, protože tím se úplně znehodnotí. Ocel by praskala a rozpadala se pod údery a už by se nedala žádným způsobem napravit. Pak se kusy skovou k sobě – je potřeba postupovat razantně, rychle a rovnoměrně, jinak ve spoji zůstanou kazy. Při svařování odstřikují do okolí roztavené okuje. Důležité je uvědomit si, že ne každý materiál je kovářsky svařitelný. Dobře se dají svařovat uhlíkové oceli, s rostoucím obsahem většiny legujících prvků pak kovářská svařitelnost prudce klesá. To je také důvod, proč prakticky není možné vyrobit klasickou metodou nerezový damašek.